Dne 10. listopadu 2025 nastal den, kdy jsme ráno odletěli na naši druhou Deaflympiádu v kariéře, tentokrát do Japonska. Cesta byla sice bez komplikací, ale pro všechny nesmírně náročná a zdlouhavá. Letělo se po více výpravách a naše trasa vedla přes Istanbul, kde jsme strávili pár hodin přestupem na tureckém letišti. Z Istanbulu už nás čekal let airbusovým velikánem přímo do Tokia. Po příletu a dalších několika hodinách na silnicích jsme konečně dorazili na hotel, který se nacházel hned u tenisového areálu se stadionem. Tenisté to tak měli na své deaflympijské kurty doslova v pěší vzdálenosti.

Následující den po vyčerpávající cestě byl vyloženě regenerační. Ve středu 13. listopadu nás pak čekal první trénink v beachvolejbalovém areálu. Měli jsme k dispozici tři kurty – hlavní s tribunami a dva vedlejší vedle sebe. Hned vedle nich byl prostor s umělou trávou na rozcvičení, protažení a stany s občerstvením. Celý areál byl moc hezký, situovaný přímo u vody a obklopený krásným parkem. Jedinou nevýhodou bylo, že se Deaflympiáda konala až takto pozdě po letní sezóně. Teploty v Japonsku se pohybovaly okolo 15 stupňů, což u vody znamenalo ještě citelnější zimu, a navíc občas dost zafoukalo. Celý turnaj jsme tak odehráli v kompresním oblečení pod dresy.

Následovaly ještě dva tréninkové dny a od neděle 16. listopadu odstartovaly první zápasy. Den předem se losovaly skupiny. Stejně jako na minulé Deaflympiádě v Brazílii jsme i zde dostali do skupiny skvěle hrající Ukrajince, se kterými se pravidelně přetahujeme o top příčky na mistrovstvích světa i Evropy.

Náš první zápas proti Američanům jsme zvládli relativně s přehledem a v klidu vyhráli 2:0 (21:11, 21:12). V pondělí v 11:30 už nás ale čekal těžký zápas skupiny právě proti Ukrajině 2. Věřili jsme si. Takticky jsme šli servisem po jejich méně zkušeném, novém a mladém hráči. Ten ale odehrál zápas naprosto nad naše očekávání. V každém setu nás nakonec porazili s těsným dvoubodovým rozdílem 20:22 a 21:23. Tahle prohra nás hodně mrzela, ale turnaj se pro nás zdaleka nehroutil. Neztráceli jsme naději, poučili se z chyb a hned se připravovali na nadcházející zápas proti Kanadě 1. Na utkání jsme nastoupili, Kanaďané nikoliv. Po chvíli jsme se dozvěděli, že na zápas nenastoupí kvůli zranění jednoho z hráčů. Po skreči jsme tedy zapsali výhru 2:0 a v tabulce se umístili na 2. místě hned za Ukrajinou.

Po dohrání skupin a zápasů lucky loserů se znovu losovalo nasazení do play-off. Do osmifinále, které se odehrálo v pátek 21. listopadu, nám los přidělil Maďary. Ty jsme jednoznačně porazili 2:0 (21:10, 21:10) a postoupili do čtvrtfinále. Tam na nás čekali opět Ukrajinci, tentokrát ale silná Ukrajina 1. Chtěli jsme jim vrátit porážku z mistrovství světa v Praze, kde s námi srovnali vzájemnou bilanci na 1:1. Zápas byl neskutečně vyrovnaný, tahali jsme se bod po bodu a rozhodovaly až samotné koncovky. Bitva došla až do tiebreaku. V něm byli bohužel šťastnější Ukrajinci, kteří tenhle dlouhý a divácky napínavý souboj urvali pro sebe.

Po prohře 1:2 (17:21, 21:17, 10:15) jsme se tak s další Deaflympiádou loučili opět na 5. místě, těsně před branami top čtyřky. Zbytek pobytu v Tokiu jsme nejdříve těžce vstřebávali pocity a dojmy ze zápasu. Když jsme se z toho oklepali, užili jsme si tuhle obrovskou metropoli, zašli se podívat na tenis a sledovali online další sporty, kde jsme fandili naší české výpravě. Nakonec jsme sice obhájili skvělé světové umístění, ale naše očekávání byla rozhodně vyšší.

V pondělí 25. listopadu jsme odletěli zpět přes Istanbul do ČR za našimi blízkými. Teď je čas na krátký odpočinek a pak hned naskočíme do další přípravy pod vedením Jaroslava Malčíka. Čeká nás totiž obrovská výzva – turnaj v polském Sulejówě, kde budeme obhajovat naše zlato z mistrovství Evropy!